acedia (z řec. akēdía, doslova „nepéče“, „nezájem“) je termín z raně křesťanské askeze a mnišství pro stav duchovní malomyslnosti a otupělosti, kdy člověk ztrácí vnitřní chuť k modlitbě, práci a vztahům, které dříve považoval za dobré. Typické jsou nuda, podrážděnost, neklidné přebíhání mezi činnostmi, odpor k vlastnímu povolání a vyhledávání rozptýlení, aby se nemusel setkat se sebou samým. V češtině se často překládá jako duchovní lenost, apatie nebo sklíčenost, nejde však jen o pohodlnost, může se objevit i u jinak pilného člověka. Evagrios Pontikos ji popsal jako „poledního démona“ a tradice ji řadí mezi hlavní neřesti, z nichž se v západní morálce vyvinul hřích lenosti. V moderních textech se pojem acedia užívá i pro existenciální ztrátu smyslu nebo vyhoření a odlišuje se od klinické deprese, i když se některé projevy mohou překrývat.
Příklady použití ve větách
V Evagriově seznamu neřestí termín acedia popisuje ochromující nechuť k modlitbě a práci.
Středověcí autoři spojovali pojem acedia s duchovní malomyslností, která člověka vede k útěku od povinností.
Při četbě poustevnických textů jsem si uvědomil, že acedia se může projevovat i neklidným přeskakováním mezi úkoly.
Duchovní průvodce mi pomohl rozlišit, zda je moje únava jen přetížení, nebo spíše acedia.
V debatě o digitálních rozptýleních zaznělo, že acedia dnes získává podobu permanentní nudy uprostřed nadbytku.