Latinský výraz doslova znamenající „obhájce či ochránce církve“ (advocatus = obhájce, právní zástupce, ecclesia = církev). Ve středověké latině označuje především světského ochránce a reprezentanta církevní instituce, nejčastěji biskupství nebo kláštera, který měl zajišťovat obranu a vymáhání práv, spravovat některé světské záležitosti a zastupovat církev před panovníkem a světskými soudy, protože duchovní neměli vykonávat vojenské a některé soudní úkony. Úřad mohl být placený nebo spojený s držením statků a někdy se dědil, což vedlo i ke konfliktům a zneužívání. V češtině se termín užívá hlavně v historické a kanonistické literatuře, překládá se také jako církevní vogt či patron. V přeneseném významu může označovat i veřejného obhájce církevních postojů.
Příklady použití ve větách
V listině z dvanáctého století je jako advocatus ecclesiae uveden místní šlechtic, který měl chránit klášterní majetek.
Funkce advocatus ecclesiae byla v některých regionech dědičná, a proto se stala zdrojem sporů mezi klášterem a rodem ochránce.
Badatel při výkladu pojmu advocatus ecclesiae upozornil, že šlo o světskou roli, nikoli o dnešního církevního právníka.
Při překladu kroniky jsem výraz advocatus ecclesiae ponechal v latině a význam vysvětlil poznámkou pod čarou.
V debatě o restitucích se novinář stylizoval do role advocatus ecclesiae a hájil stanoviska biskupství.