Teze, podle níž může fyzická podoba architektury do značné míry přímo formovat lidské jednání i subjektivní prožitek. V tomto pohledu má uspořádání a charakter prostoru, například dispozice, návaznost místností, měřítko, světlo nebo vybavení, vyvolávat poměrně předvídatelné změny v tom, jak se lidé v prostředí chovají a jak se v něm cítí, což bývá diskutováno v architektuře i environmentální psychologii.