Latinský církevní otec a výrazná postava západního křesťanství pozdní antiky, působil jako biskup v severoafrickém prostředí římské říše. Byl vzdělaným řečníkem a teologem, který po osobní konverzi významně ovlivnil podobu církevní nauky, mimo jiné úvahami o milosti, hříchu a lidské vůli. V konfliktech s odlišnými křesťanskými skupinami někdy obhajoval použití státního nátlaku ve jménu jednoty církve, což se stalo předmětem pozdějších sporů a kritiky.
V křesťanské filozofii a dějinném myšlení prosazoval teocentrický pohled, podle nějž se lidský život naplňuje obrácením k Bohu a jeho poznáním. V díle O Boží obci vyložil dějiny jako napětí mezi Boží obcí a pozemským společenstvím, tedy mezi orientací na Boha a orientací na sebe a moc. V epistemologii kladl důraz na prvenství víry jako zdroje jistoty a rozum chápal jako nástroj, který víru prohlubuje, což shrnují výroky Fides praecedit rationem, Crede ut intelligas a Intellige ut credas.