V římském právu jde o právní úkon, kterým pán oficiálně zbavoval otroka jeho nesvobodného postavení a propouštěl ho mezi svobodné, tedy jako libertus. K takovému osvobození se používaly uznávané formy, třeba veřejné prohlášení před úřední autoritou nebo ustanovení v závěti, přičemž nově svobodný člověk mohl mít vůči bývalému pánovi určité závazky.