V běžném smyslu vyjadřuje, že člověk nemůže druhému poskytnout něco, co sám postrádá nebo nemá k dispozici, ať už jde o majetek, schopnosti, informace nebo třeba energii a čas.
V právu jde o zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného právo nebo oprávnění ve větším rozsahu, než jaké sám má. Typicky se používá u převodů vlastnictví a dalších majetkových práv, kdy se odvozuje, že ten, kdo není oprávněným vlastníkem, zpravidla nemůže platně „prodat“ plné vlastnické právo, přičemž některé právní systémy připouštějí omezené výjimky například při nabytí v dobré víře od neoprávněné osoby.