Za normální se obvykle považuje osobnost, která se umí sama řídit (autoregulace), je přiměřeně přizpůsobená prostředí, má rozvinutou individualitu, zároveň respektuje sociální pravidla (socializace), je vnitřně soudržná a integrovaná a její psychické i tělesné fungování je bez závažných poruch, v některých pojetích se za normu bere také statistický průměr. Mezi abnormality naopak patří poruchy prožívání, chování a osobnosti, například neurózy (neurotické poruchy), poruchy osobnosti (dříve psychopatie), psychózy (závažná duševní onemocnění), mentální retardace, demence i závislosti jako alkoholismus, nikotinismus a další. Člověk s těmito obtížemi může v určitých situacích reagovat neadekvátně a nefunkčně, z pohledu „křivky normálního rozložení“ se pak jeho projevy nacházejí spíše na okraji běžného výskytu. Vznik a udržování potíží může být vyvoláno nebo posilováno nepříznivými vlivy rodiny (parentogenie), školy (pedagogenie), pracovního prostředí (např. managerogenie), zdravotnického prostředí (iatrogenie a sororigenie) i nevhodným až patologickým životním stylem samotného jedince (egogenie). Na diagnostice, prevenci i léčbě poruch chování, psychosomatických onemocnění a některých úrazů spolupracují s psychiatry kliničtí psychologové. Psychagogika a psychoterapie mohou být racionální, sugestivní, abreaktivní (zážitkové), tréninkové (behaviorální) nebo kombinované, a mohou probíhat individuálně i skupinově. Zdraví a to, co označujeme jako normalitu, utváří řada faktorů, například životní styl, kvalita mezilidských vztahů, stav životního prostředí a výživa.