(filoz.) Pozdně antický filozofický směr spojený zejména se školou kolem Plotina, který rozvinul Platónův důraz na nehmotný a duchovní rozměr reality do podoby hierarchicky uspořádané, mysticky laděné metafyziky. Typické jsou pojmy jako emanace z nejvyššího principu často označovaného jako Jedno a představa postupného vzestupu či návratu duše k tomuto zdroji. V dalších staletích byly jeho kategorie a jazyk zčásti převzaty a přepracovány křesťanskými autory, čímž výrazně ovlivnil středověkou duchovní tradici a také renesanční filozofii i umění.