Římský vrhací oštěp. Skládal se z dřevěného ratiště, na němž byla nasazena úzká železná část dlouhá asi 65–105 cm, s kruhovým nebo čtyřbokým průřezem a hrotem jehlancovým, kuželovým či listovitým. Rozlišovala se kratší a delší varianta. Jako standardní zbraň pěších jednotek se používá už před Caesarem (před polovinou 1. stol. př. n. l.), běžné zůstalo do konce 2. stol. n. l., od 1. poloviny 2. stol. je postupně nahrazovaly lancety (lanceae). Ve 3. stol. se železná část u hrotu zesilovala do tvaru koule, aby se těžiště posunulo více dopředu. Ve 4. stol. se obvykle označovalo jako spikulum.