Ageismus (z angl. ageism) je předsudečné nebo diskriminační zacházení založené na věku. Podobně jako rasismus či sexismus může být přímý i nepřímý a opírá se o zobecňující věkové stereotypy. Jedinec je posuzován jako „příliš mladý“ či „příliš starý“ bez ohledu na své reálné schopnosti a potřeby. Nejčastěji se týká znevýhodňování starších osob, může však dopadat i na mladé. Projevuje se v mezilidské komunikaci i v pravidlech institucí, například při náboru a odměňování v práci, ve zdravotnictví nebo v sociálních službách. Může být otevřený i skrytý, včetně internalizovaného ageismu, kdy lidé přejímají negativní očekávání o vlastním věku. Důsledkem bývá omezení příležitostí, nižší kvalita péče a zhoršení zdraví. Pojem zavedl gerontolog Robert N. Butler v roce 1969.. >> detail
příd. jméno (výsl. eidžistický), z angl. ageist, od ageism „ageismus“: označuje výrok, postoj, jednání, pravidlo nebo instituci, které jsou založeny na stereotypních představách o věku a mohou vést k nerovnému zacházení s lidmi jen proto, že patří do určité věkové skupiny, typicky proto, že jsou považováni za „příliš staré“ nebo „příliš mladé“. Nejde o neutrální popis věkových rozdílů, ale o hodnotící a znevýhodňující rámec, někdy skrytý v humoru, „dobré radě“ či organizačních procesech. Ageistické může být například automatické odmítání starších uchazečů o práci, paternalistické oslovování seniorů, bagatelizování kompetencí mladých lidí nebo mediální obraz, který stárnutí líčí jen jako úpadek. Užívá se v sociologii, psychologii, gerontologii, personalistice i v debatách o etice a lidských právech.. >> detail
Agelast (z řec. ἀγέλαστος agélastos, doslova „nesmějící se“, a- „ne“ + gelan „smát se“) je knižní označení člověka, který se neumí nebo nechce smát a postrádá smysl pro humor, ironii či sebeironii. Nejde jen o někoho vážného nebo zasmušilého, ale o postoj, v němž je smích považován za nevhodný, nebezpečný či podvratný, protože zpochybňuje autoritu, dogma nebo „jedinou správnou“ interpretaci. Termín se objevuje už u Rabelaise a do moderní diskuse jej znovu uvedl Milan Kundera. V češtině je stylově příznakový a hodnotící, používá se hlavně v literární, filozofické a kulturněpolitické kritice pro moralistu, puritána či ideologa, který odmítá nadhled a hru významů. V běžné řeči je výraz řídký a mívá podobu intelektuální narážky, možné jsou i odvozeniny agelastický a agelastství.. >> detail
Vrozená vývojová vada, při níž se některý orgán v průběhu embryonálního vývoje vůbec nezaloží a po narození proto chybí, někdy může scházet i významná část dané struktury, patří mezi formy aplazie.. >> detail
