stav, kdy člověk prožívá své pocity a chování jako odpovídající vlastnímu sebepojetí, smíření a přijímání vlastní duševní či tělesné odchylky, vady nebo poruchy. >> detail
Postoj, kdy člověk své vlastní já povyšuje na nejvyšší hodnotu a přistupuje k sobě s úctou připomínající náboženské uctívání.;V psychologii označení pro krajní sebestřednost, kdy je ego idealizováno a jedinec se vnímá jako střed a měřítko světa, často na úkor druhých.. >> detail
přehnané uctívání vlastní osoby, kdy člověk sám sebe staví na piedestal, přisuzuje si mimořádnou důležitost a někdy se vnímá téměř jako božská autorita. >> detail
V psychologickém pojetí jde o soubor pro konkrétního člověka typických osobních záměrů a motivací, které určují směr jeho jednání a odrážejí orientaci na vlastní já a jeho prosazení.. >> detail
zaměřený především na vlastní osobu, často upřednostňující své zájmy před ostatními, s tendencí dávat své potřeby a přání do popředí a vnímat svět hlavně prizmatem sebe sama. >> detail
Termín má kořeny v řeckém ἐγρήγοροι, které lze chápat jako „bdící“ či „ti, kdo pozorují“. V esoterických a okultních tradicích se tím označuje sdílená skupinová mysl nebo kolektivní psychická forma vznikající z dlouhodobě společných představ, emocí a záměrů, která pak může působit dojmem samostatné entity.;V přeneseném, sekulárnějším smyslu jde o označení pro vznikající kolektivní vědomí skupiny, tedy souhrn sdílených postojů, očekávání a nálad, které se v kolektivu stabilizují a zpětně ovlivňují jednání jeho členů.. >> detail
