Lehké oslabení duševních funkcí, obvykle ve vyšším věku. Projevuje se zhoršením poznávacích schopností, například horším ukládáním a vybavováním paměti či učením se nových informací, mírným poklesem pozornosti a lehce zpomaleným myšlením i porozuměním, závažností však nedosahuje ani úrovně lehké demence.. >> detail
Jde o člověka s rozumovými schopnostmi a dovednostmi pod průměrem, ale ještě v rámci širší normy. Ve škole se to může projevovat například takto:
- má potíže při výuce a učení,
- i při velkém úsilí dosahuje podprůměrných až nedostatečných výsledků,
- často si ke škole a učení vytváří negativní vztah,
- nezná přesný význam řady běžných pojmů,
- nové učivo chápe pomaleji, spoléhá na mechanické učení a hůře logicky usuzuje,
- snadno se cítí přetížený, bývá psychicky unavený,
- mívá nízkou sebedůvěru,
- setrvává u jednoho postupu či myšlenky a obtížně mění strategii (perseverace),
- má méně rozvinuté abstraktní myšlení,
- obtížně převádí naučená pravidla do praxe,
- může působit intelektuálně pasivně.
Při výrazných a dlouhodobých školních neúspěších je důležité nejprve rozlišit, zda jde o:
1) trvalou a celkovou (absolutní) neúspěšnost, která souvisí s celkově nižší kapacitou intelektových schopností, nebo
2) relativní neúspěšnost, kdy jsou školní výkony nižší, než by odpovídalo mentálním předpokladům žáka (podvýkonový syndrom). Tato forma bývá často podmíněna faktory mimo oblast intelektu a mnohdy je lze cíleně ovlivnit.
Relativní neúspěšnost může vyplývat například z krizové situace, zvýšené únavnosti, neurotické reaktivity nebo z dočasně výrazně snížené motivace. Příčiny mohou být sociálně-psychologické, biologicko-psychologické i intrapsychické. Samotný izolovaný handicap (např. horší rodinné podmínky) nemusí automaticky vést ke špatnému prospěchu, častěji jde o souběh více faktorů. Školní neúspěšnost tak obvykle nebývá jednopříčinná, ale spíše polykauzální a má svůj vlastní vývoj i dynamiku.. >> detail
Specifické nervové buňky v mozku, které se aktivují nejen při vlastním vykonávání určitého jednání nebo prožívání, ale také tehdy, když člověk pouze pozoruje, že totéž jednání či prožitek uskutečňuje někdo jiný (jednotlivec i sociální skupina). Jsou považovány za jeden z biologických základů empatie a soucitu a souvisejí také s intuicí, napodobováním, identifikací, následováním, komunikací, spoluprací a vytvářením sociálních vazeb, někdy se označují i jako empatické neurony.. >> detail
zrcadlení, v psychologii a komunikaci (vědomé i nevědomé) napodobování gest, mimiky, způsobu mluvy, emocí či postojů druhého člověka, aby se posílil vztah, usnadnilo porozumění nebo vyjádřilo přijetí. >> detail
