Jde o nejranější období ontogeneze, které trvá od narození zhruba do 1 roku. Podle Erika Homburgera Eriksona (1902–1994) je pro ně typický konflikt „základní důvěra vs. základní nedůvěra“. Kojenec přichází na svět bezmocný, plně závislý na okolí a s nezralou regulací vlastní homeostázy. Díky opakované zkušenosti, že se o něj blízcí (zejména matka) spolehlivě starají, si během stále delších bdělých období osvojuje pocit známosti a bezpečí spojený s příjemnými prožitky. Vznikající základní důvěra se projevuje tím, že dítě dokáže snést krátké odloučení od matky, učí se spoléhat na druhé a postupně lépe zvládá frustraci. Podporuje ji přiměřená péče – hygiena, kojení, tělesný i sociální kontakt – přičemž důležitější než „množství“ je empatie, citlivost a přiměřenost reakcí. V tomto období si také začíná zvykat na rozdíl mezi vnitřními prožitky a vnějším světem. Přetrvávající oslabení důvěry může později souviset s tendencí k úniku do schizoidního nebo depresívního stavu. „Virtue“ (ctnost), která se v této fázi utváří, je naděje – vlastnost podporující život a schopnost věřit, že věci mohou dobře dopadnout.. >> detail
Pojem z psychoanalýzy označující lidi, kteří silně potřebují péči a pozornost, vyhledávají oporu a podporu a jsou nadměrně závislí na druhých.. >> detail
První fáze psychosexuálního vývoje popsaná Sigmundem Freudem (zakladatelem psychoanalýzy), typicky v kojeneckém období přibližně během prvního roku života, kdy je hlavním zdrojem uspokojení oblast úst (např. sání a přijímání potravy).. >> detail