Jazykovědný obor, který zkoumá, jak jsou jevy, věci a další skutečnosti pojmenovávány pomocí jazykových prostředků (zejména slov). Vychází z pojmu jako myšlenkového obrazu reality a sleduje, jakými jazykovými znaky se tento pojem vyjadřuje.. >> detail
Lingvistická disciplína, která se zabývá tím, jak lidé v jazyce vytvářejí a volí názvy pro pojmy a části reality a jak se tyto názvy vyjadřují jazykovými jednotkami, zejména slovy. Sleduje také motivaci pojmenování a vztah mezi významem a zvoleným označením, často v opozici k semasiologii, která postupuje od slova k jeho významům.. >> detail
V biologii označuje individuální vývoj organismu, tedy souvislý sled změn od raných zárodečných stadií přes růst, diferenciaci a dozrávání až k závěru života a zániku jedince. Termín má původ v řečtině, kde genesis znamená vznik, a využívá se při popisu vývojových procesů na úrovni tkání, orgánů i celého těla. Na průběh se podílí genetická informace i vlivy prostředí.;V psychologii a příbuzných oborech se tím někdy míní celoživotní utváření a proměny psychiky jednotlivce, například vývoj kognitivních funkcí a chování v závislosti na zrání nervové soustavy a zkušenosti.. >> detail
Toto období zhruba mezi 6. a 12. rokem života odpovídá školnímu věku. Jeho hlavním tématem je rozvoj snaživosti a pocitu kompetence v protikladu k pocitům nedostatečnosti a méněcennosti. Dítě je díky docházce do základní školy vedené k plnění úkolů, přijímání obecných (neosobních) pravidel a k hodnocení výsledků podle daných měřítek. Postupně se méně opírá o svět fantazie a hry a více se soustředí na účelné činnosti, rozvíjení schopností a osvojování dovedností. Podle E. H. Eriksona je v této fázi dítě zvlášť ohroženo tím, že při neúspěších začne pochybovat o svých možnostech, vnímat se jako „nedostačující“ a očekávat jen průměrnost. Zároveň jde o velmi důležité období, v němž si člověk vytváří vztah k práci a učí se spolupracovat s druhými.. >> detail
Raná dospělost se zpravidla vymezuje přibližně mezi 20. a 30. rokem života. V tomto úseku vývoje podle E. H. Eriksona (1902–1994) stojí člověk před psychosociálním konfliktem „intimita versus izolace“: úkolem je vstoupit do blízkého vztahu a propojit vlastní již utvořenou identitu s identitou druhého člověka, aniž by vznikl strach ze ztráty sebe sama nebo „rozpuštění“ vlastní osobnosti. Důvěrné vztahy sice lidé navazují už během hledání identity (často právě skrze ztotožnění s druhými), zde se však důraz přesouvá k opravdovému sdílení, které zahrnuje závazek, odpovědnost a schopnost opustit přehnané soustředění na sebe. Pozitivním výsledkem této etapy je ctnost lásky. Neúspěch se může projevit na opačném pólu jako odtažitost, uzavírání se a tendence k osamělosti či izolaci, zvlášť když se nedaří naplnit kladené nároky a očekávání.. >> detail
