Poslední leč je tradiční myslivecké společenské setkání pořádané po skončení společného lovu, často zvláště po posledním honu v lovecké sezoně. Nejde už o samotný lov, ale o jeho slavnostní a družné zakončení, při němž se účastníci scházejí k pohoštění, odpočinku, rozhovorům a myslivecké zábavě. Na poslední leč zpravidla zve vedoucí honu nebo myslivecký hospodář při závěrečném výřadu. Podle místních zvyklostí může její součástí být hudba, tombola, vyprávění příhod, připomenutí průběhu honu nebo tradiční myslivecký soud, který žertovně hodnotí drobné prohřešky účastníků lovu. Výraz poslední leč tak označuje nejen posezení po honu, ale i významný prvek myslivecké tradice, jenž posiluje společenský rozměr lovu a vztahy mezi jeho účastníky.