lat. ab aeterno dosl. od věčnosti, z věčného času. Ustálené adverbiální spojení s předložkou ab a ablativem aeterno (od adj. aeternus věčný), vyjadřující existenci nebo platnost bez počátku, tedy od nekonečně vzdálené minulosti, mimo čas či před jeho vznikem. V teologii a scholastické filosofii se užívá ve větách o Bohu, Trojici či Božích rozhodnutích, která jsou ab aeterno, a ve sporech o to, zda je svět stvořen v čase, nebo existuje ab aeterno. Může stát i v obecnější argumentaci, např. že určité pravdy či normy platí ab aeterno. V publicistické nadsázce znamená odjakživa. Neplést s in aeternum navěky, které míří do budoucnosti. V latinském pravopisu se někdy vyznačí délka samohlásky: ab aeternō. V protikladu stojí ab initio od počátku. Píše se obvykle kurzivou a v češtině se neskloňuje.