Aditivní bilingvismus je typ dvojjazyčnosti, při němž si mluvčí osvojuje druhý jazyk (L2) tak, že se přitom zachovává a dál rozvíjí první jazyk (L1), obvykle mateřština. Druhý jazyk tedy nepůsobí jako náhrada, ale jako rozšíření jazykového repertoáru a může být používán vedle L1 v různých komunikačních situacích. Pojem se užívá v sociolingvistice, psycholingvistice a didaktice při hodnocení bilingvních vzdělávacích programů, například imerze a dvojjazyčné výuky, kde je cílem i gramotnost v obou jazycích a pozitivní jazyková identita. Podmínkou bývá prestiž obou jazyků a institucionální podpora. Důraz se klade na rovnováhu mezi jazyky, nikoli jen na jejich počet. Termín vychází z lat. additivus, přidávající. Protikladem je subtraktivní bilingvismus, při němž dominantní jazyk vytlačuje jazyk menšinový.
Příklady použití ve větách
Aditivní bilingvismus umožňuje dítěti rozvíjet češtinu i druhý jazyk bez vzájemného vytlačování.
V mateřské škole jsme pozorovali aditivní bilingvismus u dětí, které doma pravidelně slyší oba jazyky.
Učitelé se snažili dosáhnout aditivního bilingvismu tím, že podporovali i čtení v mateřštině.
K aditivnímu bilingvismu přispívá, když společnost přiznává menšinovým jazykům stejnou prestiž.
O aditivním bilingvismu se diskutuje v souvislosti s imerzní výukou, která nezanedbává jazyk rodiny.