Severoafrický křesťanský biskup a latinsky píšící teolog z doby pozdní antiky, řazený mezi nejvlivnější otce západní církve. Výrazně přispěl k utváření církevní nauky a k promýšlení témat jako dědičný hřích a Boží milost. Ve filosofii navazoval spíše na Platóna a novoplatóniky než na aristotelskou tradici, a proto bývá chápán jako důležitý přechod mezi antickým myšlením a středověkou vzdělaností. Mezi jeho klíčová díla se řadí Confessiones a De civitate Dei.
V úvahách o člověku se opíral o detailní sebezpyt a popis vnitřních stavů, což z něj činí jednoho z předchůdců psychologického uvažování v evropské tradici. Zabýval se pamětí, svědomím i tím, jak člověk prožívá čas. Rozlišoval život zaměřený na pozemské cíle a život orientovaný duchovně, přičemž duši chápal jako nehmotnou a na těle nezávislou. Za nejdůležitější složku duše pokládal vůli, tedy schopnost volit mezi pohnutkami a jednat podle zvoleného cíle.
Ve filosofii poznání a politické teologii prosazoval theocentrický pohled, v němž je smyslem lidského života směřování k Bohu jako k prameni světla, pravdy verum a dobra bonum. Základ poznání kladl do víry a důvěry v autoritu zjevení, což vyjadřoval větami Fides praecedit rationem a Crede ut intelligas. Zlo interpretoval jako privatio boni, tedy jako nedostatek dobra vznikající tehdy, když se vůle obrátí nesprávným směrem. Spásu chápal jako nezasloužený dar milosti a uvažoval i o předurčení, které není rozděleno všem stejně. V prostředí církve podporované státní mocí připouštěl nátlak proti herezím, zároveň ale často žádal, aby postihy nepřerůstaly v krutost.