V původním řeckém smyslu označuje situaci, kdy člověk vychází druhému vstříc, jde mu naproti nebo se k němu rozběhne.
V analytické psychologii popisuje kompenzační děj, při němž se jednostranný, příliš vyhraněný vědomý postoj časem „překlopí“ a z nevědomí se prosadí opačná tendence, čímž se psychika snaží obnovit vnitřní rovnováhu. Často se to projeví jako nečekaný obrat v prožívání nebo rozhodování.
V širším, filozofickém a kulturním použití jde o myšlenku, že extrémy mají sklon přecházet do svého protikladu a že střídání protichůdných směrů může fungovat jako přirozená regulace vedoucí k uměřenějšímu stavu.