V antické filosofii, hlavně u Aristotela, jde o „bytí v aktu“: o reálně probíhající výkon nebo účinné působení, kdy se pouhá možnost mění v uskutečněný stav, nikoli jen v pasivní potenci.
V novověké přírodovědě se z tohoto pojmu odvíjí chápání energie jako měřitelné veličiny popisující schopnost soustavy vyvolat změnu, například vykonat práci, přičemž v izolované soustavě se její celkové množství zachovává.