V jazykovědě se tímto přídavným výrazem popisují prostředky, které z obecného výroku vyčleňují nějaký prvek nebo množinu a vyjadřují vyloučení z celku, typicky ve vazbách typu „s výjimkou“. Pojem etymologicky navazuje na latinské exceptivus, odvozené od exceptio.
V právnickém jazyce se jím označují formulace, které k pravidlu připojují výluku a zužují jeho působnost na vymezené případy, například v zákonech nebo ve smluvních ustanoveních. Původ slova se vykládá z latinského exceptivus a z výrazu exceptio.