V náboženském a teologickém smyslu jde o vnitřní přesvědčení, že něco je pravdivé a hodné následování, často i tehdy, když to nelze snadno ověřit rozumem nebo zkušeností.
V běžném mezilidském kontextu vyjadřuje důvěru a spoléhání na někoho, případně i věrnost a čestné držení daného slova.
V právním a společenském prostředí označuje poctivý úmysl a jednání v dobré víře, jak to shrnuje pojem bona fides.
V antickém Římě se tento pojem chápal také jako personifikovaná ctnost důvěry a loajality, důležitá pro soudržnost veřejného i soukromého života.