Rakouský lékař, zoolog a ornitolog (1903–1989), považovaný za jednoho ze zakladatelů etologie (fyziologie chování). Zkoumal především vrozené, instinktivní projevy chování – například u husy velké (Anser anser), kavky obecné i u ryb – a spolupracoval s vídeňskou zoologickou zahradou. Roku 1973 získal společně s Nikolaasem Tinbergenem a Karlem von Frischem Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Proslavil se zejména výzkumem vtiskování (imprinting), tedy zvláštní formy učení, při níž si mládě v krátkém senzitivním období raného vývoje velmi rychle a trvale osvojí určité podněty či vzorce chování, jde o důležitý mechanismus učení u mnoha mláďat obratlovců a do jisté míry se uplatňuje i u člověka. V knize Osm smrtelných hříchů (česky např. Academia, Praha 2000) popsal osm civilizačních hrozeb: 1) přelidnění Země, 2) ničení životního prostředí, 3) „závod“ člověka se sebou samým, 4) ztrátu schopnosti prožívat city, 5) genetický úpadek, 6) rozchod s tradicí, 7) rostoucí poddajnost lidstva vůči doktrínám a 8) zbrojení atomovými zbraněmi. Zastával názor, že pokud se moderní člověk vzdá morálních hodnot, může lidstvo v blízké budoucnosti čekat pomalý a bolestný úpadek způsobený demoralizací.