Pábení je osobitý způsob spontánního, obrazotvorného a často bezbřeze rozvíjeného vyprávění, při němž se všední skutečnost proměňuje fantazií, nadsázkou, asociacemi a radostí z řeči. Pojem je úzce spojen s dílem Bohumila Hrabala, v jehož prózách vystupují pábitelé – lidé zaujatí životem, vyprávěním a drobnými událostmi, které dokážou přetavit v barvitý, poetický a někdy groteskní příběh. Pábení nebývá přísně logické ani úsporné
spíše volně plyne, odbočuje, vrství historky a propojuje realitu s představivostí. V literárním smyslu může označovat Hrabalovu vypravěčskou metodu, založenou na živé mluvenosti, proudu řeči a schopnosti objevovat krásu i zvláštnost v obyčejném životě. Slovo se v češtině užívá také volněji pro nadšené, dlouhé, fantazijně rozkošatělé povídání, které má kouzlo právě v přebytku obraznosti a vypravěčské energie.