Označuje stav, kdy u části dětí, dospívajících i dospělých není dostatečně rozvinutá morální a na druhé zaměřená orientace – oslabuje se empatie, altruistické motivy i vnitřní zábrany brát na druhé ohled. Tento nedostatek se často navenek projeví zvýšenou konfliktností a nárůstem agresivních projevů jak u jednotlivců, tak v kolektivech, například ve formě ponižování, vyhrožování či fyzických útoků. Agrese může mít podobu otevřenou i skrytou, může být obranná (reakce na ohrožení) nebo naopak účelová, kdy slouží k dosažení výhody, postavení či zisku na úkor druhých. V sociálních skupinách se navíc takové jednání snadno „šíří“ – lidé napodobují styl komunikace a neverbální signály dominantních osob (mimiku, gesta, intonaci), a tím se agresivní normy v prostředí upevňují podobně jako emoční nákaza. Příčiny se dávají do souvislosti s hodnotovou nejistotou ve společnosti a oslabením výchovných funkcí rodiny a školy, s přeceňováním materiálního úspěchu a společenské prestiže, s preferencí novosti (neofilie) na úkor tradic i s přehnaným důrazem na individualismus a sebestřednost při nedostatečné etické výchově. Riziko mohou zvyšovat také potíže v seberegulaci emocí, dlouhodobý stres nebo častý kontakt s násilnými vzorci chování. Naopak rozvoj prosociálního chování posiluje spolupráci, důvěru, ohleduplné vztahy a obecně etičtější způsoby jednání v mezilidském soužití.