(sociální psychologie) Teorie vychází z předpokladu, že člověk se nehodnotí jen podle toho, jaký je právě teď, ale také podle vnitřních měřítek, například podle vlastních ideálů a podle toho, co považuje za povinnost nebo očekávání okolí. Když je rozdíl mezi aktuálním sebepojetím a těmito standardy výrazný, objevuje se psychické napětí, zklamání, pocity viny nebo úzkost a může to zhoršovat seberegulaci. Dlouhodobé rozpory v sebehodnocení pak mohou přispívat k neurotickým potížím či k rozvoji depresivních a úzkostných stavů, jak popisuje mimo jiné E. Tory Higgins.