Systémové testování (z angl. system testing) je úroveň testování softwaru, při níž se ověřuje funkčnost a další vlastnosti úplného, integrovaného systému jako celku a jejich soulad se stanovenými požadavky. Posuzuje se chování aplikace v podmínkách blízkých skutečnému provozu, včetně součinnosti jednotlivých částí, uživatelských rozhraní, databází a případných externích služeb. Testovací scénáře mohou zahrnovat celé pracovní postupy od zadání vstupů až po výsledný výstup, zpracování chyb a nestandardních situací. Vedle funkčního testování se ověřují i nefunkční vlastnosti, například výkon, bezpečnost, spolehlivost, použitelnost a zotavení po výpadku. Systémové testování zpravidla následuje po integračním testování a předchází akceptačnímu testování, v němž se posuzuje přijetí řešení zákazníkem či uživateli. Často využívá přístup black-box testing (testování černé skříňky), zaměřený na vnější chování bez nutnosti znalosti zdrojového kódu. Provádí se ručně i automatizovaně, má odhalit chyby, které se při testování jednotlivých komponent nemusely projevit.