Ve filozofii se tento pojem často chápe velmi široce jako celek duševního života. Může označovat mysl či duši, tok prožitků a obecně subjektivní zkušenost, tedy to, že člověk svět nejen registruje, ale také jej zevnitř zakouší. Fenomenologické směry navíc zdůrazňují perspektivu první osoby, intencionalitu, že prožívání je vždy zaměřené na něco, a schopnost sebereflexe, díky níž se jedinec vztahuje sám k sobě.
V psychologii jde hlavně o stav bdělosti spojený s arousal a vigilita (bdělost). Popisuje míru aktivace, která umožňuje zpracovávat podněty, udržet pozornost, myslet a prožívat. Při běžné úrovni se člověk orientuje v sobě i v okolí, dokáže volit reakce, informace průběžně hodnotí a ukládá do paměti jako paměťové stopy, někdy označované jako engramy. V kognitivních pojetích se navíc rozlišuje samotná hladina tohoto stavu a jeho obsah, tedy co se právě dostává do popředí pozornosti.
V klinické psychologii a psychiatrii se posuzuje nejen přítomnost, ale i kvalita a proměnlivost tohoto stavu. Jeho jasnost se označuje jako lucidita, při nezvykle ostrém a intenzivním prožívání se používá termín hyperlucidita. Důležitý je i rozsah, tedy kolik informací člověk v daném okamžiku zvládne obsáhnout. Idiognóze, tedy autopsychická orientace, vyjadřuje uvědomování vlastní identity a tělesného já, zatímco allopsychická orientace se týká hlavně orientace v čase a místě. Průběh se během dne mění vlivem spánku, zátěže, stresu nebo únavy. Zvýšený arousal se může projevit neklidem, dráždivostí a potížemi se spánkem, snížený arousal naopak vede k útlumu a ospalosti a u poruch se může objevit i zmatenost.
Psychodynamické a analytické přístupy upozorňují, že jen část duševních obsahů je přímo dostupná introspekci. Některé zážitky a motivy jsou zpracovávány podvědomě nebo jsou vytěsněny do nevědomí, typicky při ohrožujících či bolestných zkušenostech, přesto mohou ovlivňovat emoce, rozhodování i chování. V pojetí C. G. Junga se hovoří o kolektivním nevědomí, v němž se nacházejí archetypy, vrozené vzorce pro prožívání a jednání. Slabé či nepřímé signály z okolí pak mohou vyústit v pocit intuice, aniž by člověk dokázal přesně popsat, z čeho úsudek vznikl.