Umělecký a zejména hudebně dramatický směr navazující na estetické a kompoziční zásady Richarda Wagnera, rozšířený hlavně na sklonku 19. století. Typicky přejímá představu propojení všech složek jevištního díla, výraznou úlohu orchestru a práci s opakujícími se motivy. Termín se užívá také pro okruh Wagnerových stoupenců a pokračovatelů, někdy označovaných jako wagnerovci.