Žalář (knižní, historizující výraz, nikoli právní termín) je místo určené k věznění, nejčastěji jednotlivá cela či temnice v hradě, klášteře nebo městském vězení, kde byl člověk držen ve vazbě nebo vykonával trest, obvykle v tvrdých a nedůstojných podmínkách. Oproti neutrálním výrazům vězení či věznice zdůrazňuje tmu, vlhko, stísněnost, řetězy a svévoli moci a v současné češtině se užívá hlavně ve stylizovaných textech, dějepisném popisu a publicistice, např. ve spojení uvrhnout do žaláře, skončit v žaláři nebo v obrazu „žalář národů“, přeneseně jakákoli situace či prostředí, které člověka dlouhodobě izoluje, kontroluje a bere mu pocit svobody a důstojnosti, např. totalitní režim, domácí vězení nebo závislost. Slovo je staročeské, odvozené od základu žal ve smyslu strast a přípony -ář, tedy doslova „místo žalu“.
Příklady použití ve větách
Po vzpouře uvrhli zajatce do hradního žaláře a nechali ho tam bez světla.
V žaláři seděl i vzdělaný písař, který se provinil jen tím, že kritizoval pána.
Průvodce otevřel těžké dveře a ukázal nám žalář vytesaný ve skále.
Pro mnoho lidí byl život v diktatuře žalářem, z něhož nešlo uniknout.
Záznamy městské rady mluví o žalářích, které musely být pravidelně opravovány.