Agelast (z řec. ἀγέλαστος agélastos, doslova „nesmějící se“, a- „ne“ + gelan „smát se“) je knižní označení člověka, který se neumí nebo nechce smát a postrádá smysl pro humor, ironii či sebeironii. Nejde jen o někoho vážného nebo zasmušilého, ale o postoj, v němž je smích považován za nevhodný, nebezpečný či podvratný, protože zpochybňuje autoritu, dogma nebo „jedinou správnou“ interpretaci. Termín se objevuje už u Rabelaise a do moderní diskuse jej znovu uvedl Milan Kundera. V češtině je stylově příznakový a hodnotící, používá se hlavně v literární, filozofické a kulturněpolitické kritice pro moralistu, puritána či ideologa, který odmítá nadhled a hru významů. V běžné řeči je výraz řídký a mívá podobu intelektuální narážky, možné jsou i odvozeniny agelastický a agelastství.
Příklady použití ve větách
V diskusi o satirickém románu se z něj vyklubal agelast, který se ani jednou neusmál.
Učitel se smíchem odzbrojil i největšího agelasta ve třídě.
Vyhýbali jsme se agelastovi na poradách, protože každou narážku bral jako osobní útok.
Kundera označuje agelasty za lidi, pro něž je smích zkouškou svobody.
Po týdnu práce s dvojicí agelastů jsem zatoužil po někom, kdo se umí zasmát sám sobě.