V řecké mytologii jde o božskou personifikaci nejvyšší, zářivé vrstvy oblohy nad mraky, chápánu jako mimořádně čistý nebeský vzduch. Bývá spojován se světlem a jasem a v některých podáních se objevuje i jako obraz „světové duše“, přičemž rodokmenově bývá uváděn jako potomek Nyx a Éreba.
V antické filozofii a navazujících tradicích se tímto řeckým pojmem označovala éterická nebeská substance odlišná od běžného vzduchu, z níž si myslitelé představovali složení nadzemských sfér a těles. V novověku se slovo éter převzalo také do fyziky pro hypotetické médium šíření světla, které bylo později opuštěno.