V psychologii označuje základní způsob, jakým člověk vytváří a prožívá blízkou citovou vazbu k druhým, obvykle nejdříve k pečující osobě v raném dětství. Taková vazba přináší pocit jistoty a bezpečí, podporuje zklidnění a spokojenost a může se stát vzorem, podle něhož pak jedinec navazuje vztahy i v dospělosti.