Jde o popis typického vývoje stavu, který vzniká při dlouhodobém pracovním přetížení a opakovaném stresu. Zpočátku se často objevuje idealizace práce, silná motivace a víra, že se podaří naplnit vysoké cíle bez větších překážek. Člověk se s profesí výrazně ztotožní, bere na sebe víc úkolů, než je dlouhodobě udržitelné, a odpočinek nebo osobní zájmy odsouvá. Postupně následuje vystřízlivění, kdy se ukáže, že realita je složitější, část představ nejde uskutečnit a pracovní režim začíná být méně přehledný, přibývá časový tlak a rutina. Další období bývá spojeno s frustrací a pochybnostmi o smyslu a dopadu vlastní práce, protože se opakovaně naráží na nespolupráci okolí, organizační bariéry nebo administrativní zátěž. Mohou se přidat spory s nadřízenými, tělesné potíže, zhoršení spánku, úzkostné či depresivní ladění. Když člověk dlouho nevidí možnost situaci ovlivnit, může přejít do emočního otupění a stažení, snižuje angažovanost, plní jen nezbytné minimum a nové úkoly odmítá, okolí pak často vnímá jako přítěž. V krajní podobě se rozvine hluboké vyčerpání s odosobněním a pocitem ztráty smyslu, což se může projevit i zhoršením vztahů, poklesem výkonu a zdravotními komplikacemi. V mezinárodním pojetí, například v ICD-11, je tento jev chápán jako důsledek dlouhodobě nezvládaného pracovního stresu, ne jako samostatná nemoc.