U Augustinus Aurelius jde o označení pro vnitřní, ještě nevyslovené slovo, které se utváří v nitru člověka, obrazně v srdci, a teprve následně může přejít do mluvené řeči. Výraz se používá v souvislosti s duchovním prožíváním a vnitřním poznáním, tedy s tím, co člověk nese uvnitř ještě před tím, než to dokáže vyjádřit nahlas.