V sociálních a ekonomických vztazích jde o jev, kdy výsledek jednání a šance člověka výrazně určují jeho počáteční podmínky, například majetek, postavení, kontakty nebo kulturní zázemí. Společenské zvyklosti, tradice a zavedené instituce často tyto rozdíly ještě potvrzují, takže se výhody hromadí u těch, kdo už na začátku stojí lépe. V praxi to vede k samoposilujícím nerovnostem, protože privilegovaní snáz získávají další příležitosti a odměny, zatímco lidé bez zázemí narážejí na více překážek, což připomíná biblické rčení „kdo má, tomu bude dáno“.
V akademickém a vědeckém prostředí tento princip popisuje nerovnoměrné přidělování uznání a prestiže. Známí autoři a renomovaná pracoviště bývají častěji citováni, snadněji získávají granty a jejich výsledky se rychleji šíří, i když podobně kvalitní práce méně viditelných lidí může zůstat přehlížená. Tím se reputace a zdroje kumulují a posilují, což sociologové vědy shrnují jako kumulativní výhodu.
Ve vzdělávání se projevuje jako rozbíhavý efekt, kdy počáteční náskok nebo naopak počáteční deficit ovlivní další učení. Děti, které mají od raného věku více podpory, podnětů a přístup k pomůckám, obvykle rychleji rozvíjejí dovednosti a z výuky vytěží více, takže svůj náskok dál zvětšují. Naopak žáci, kteří startují s mezerami, mohou při běžném tempu postupně ztrácet, pokud nedostanou cílenou pomoc.