Extrapunitivní (z lat. extra mimo, punire trestat) označuje v psychologii a psychodiagnostice způsob reagování na frustraci, neúspěch nebo konflikt, při němž je vina, odpovědnost či zlost přesouvána navenek. Člověk hledá příčinu potíží v okolí, v druhých lidech nebo v systému, kritizuje je, požaduje nápravu zvenčí a může volit sankční, útočné či obviňující jednání. Termín se používá zejména v souvislosti s Rosenzweigovým obrázkovým frustračním testem, kde tvoří jednu ze tří základních orientací reakce vedle intropunitivní (zaměřené na sebe) a impunitivní (popírající nebo zlehčující vinu). V praxi se sleduje, nakolik takové odpovědi převažují a zda vedou k eskalaci konfliktů. V širším smyslu se jím popisuje také komunikační nebo výchovný styl, který preferuje trestání druhých před hledáním vlastní spoluúčasti.
Příklady použití ve větách
V Rosenzweigově P-F studii se u něj opakovaně objevují extrapunitivní odpovědi, protože za překážky viní hlavně ostatní.
Extrapunitivní styl zvládání frustrace může krátkodobě ulevit, ale často zhoršuje vztahy v týmu.
Terapeut upozornil, že jeho extrapunitivního výkladu konfliktu chybí jakákoli sebereflexe.
Ve třídě se projevil extrapunitivním komentářem, když po chybě okamžitě obvinil spolužáka.
Vedoucí se snažil zabránit extrapunitivní komunikaci, která by z porady udělala hon na viníka.