Herakleitos z Efezu (asi 540-480 př.n.l.) - význam slova
Herakleitos z Efezu (asi 540-480 př.n.l.)
Archaický řecký myslitel z maloasijského prostředí, jemuž se často připisuje zavedení označení filosofia a slavná teze panta rei, tedy že skutečnost je nepřetržitý proud proměn. V kosmologii chápal svět i člověka jako různé projevy jediné pralátky, kterou ztotožňoval s ohněm, jenž se neustále mění v jiné podoby a zase se k nim vrací. Oheň považoval za nositele rozumu, zatímco duši líčil jako ohnivý výpar, který je tím hodnotnější, čím je sušší a „žhavější“. Proto varoval před tím, aby se duše zbytečně zvlhčovala, a opilství odsuzoval jako stav, kdy si člověk sám působí ztrátu soudnosti a vnitřní pružnosti. Ostře rozlišoval mezi pravou moudrostí, založenou na porozumění logu, který dává řád celku, a pouhou mnohoučeností, tedy hromaděním znalostí bez pochopení. Změnu vyjadřoval obrazem řeky, do níž nelze vstoupit znovu jako do téže, protože v ní už proudí jiná voda. Ke smyslovému vnímání byl nedůvěřivý a přednost dával rozumovému nahlížení. Jeho stručné a obtížně vykládatelné výroky se dochovaly jen ve zlomcích, a právě pro tuto nejasnost byl už ve starověku označován jako „temný“, přičemž jeho myšlenky později ovlivnily například stoiky i novověké úvahy o dialektice.