V etickém smyslu jde o situaci, kdy se člověk při prosazování svých záměrů neřídí především vlastním vnitřním přesvědčením, ale tím, co od něj žádá okolí. Své chování přizpůsobuje cizí autoritě, společenským pravidlům nebo očekáváním druhých, protože předem uvažuje o možných sankcích i o tom, že může získat uznání či jinou odměnu. Takto je morální pravidlo vnímáno jako něco, co přichází zvenčí, na rozdíl od autonomie.