V Eriksonově teorii psychosociálního vývoje se v pozdní dospělosti objevuje napětí mezi pocitem, že vlastní život lze přijmout jako smysluplný a vnitřně soudržný celek, a na druhé straně beznadějí a lítostí. Člověk se ohlíží zpět, skládá osobní bilanci, propojuje zkušenosti z dřívějších období a učí se žít s vědomím konečnosti. Když se podaří najít v životním příběhu řád a význam, obvykle se zmírňuje úzkost ze smrti a roste nadhled, moudrost a často i hlubší duchovní ukotvení. Pokud však převládne pocit promarnění a přesvědčení, že už není prostor cokoliv zásadně napravit, může sílit strach z umírání, vnitřní rozpad identity a celkové sklíčené až depresivní ladění.