V duchovním a náboženském kontextu jde o niternou očistu člověka, tedy jakési mystické zbavení se toho, co je vnímáno jako příliš smyslové či tělesné, s cílem dosáhnout větší vnitřní čistoty a klidu.
V oblasti estetiky a literární teorie označuje účinek silného uměleckého prožitku, typicky při dramatu, kdy divákova intenzivní emocionální reakce vyústí v pocit povznesení a vnitřního uspořádání. Už Aristotelés tento jev spojoval s prožitkem soucitu a bázně.
V psychologii a psychoterapii se tím míní uvolnění nahromaděného napětí a tíživých emocí, které může nastat, když člověk bezpečně otevře a zpracuje obtížnou zkušenost, například při terapeuticky vedeném vybavení a promyšlení traumatické vzpomínky.