Chemický prvek se značkou O a protonovým číslem 8, patřící mezi chalkogeny v periodické soustavě. Za běžných podmínek se vyskytuje hlavně jako dvouatomový plyn O2, který je bezbarvý a prakticky bez chuti i zápachu. V atmosféře tvoří přibližně pětinu objemu a ve vázané podobě je velmi rozšířený ve vodě, horninách i v mnoha minerálech. Patří k nejdůležitějším tvůrcům sloučenin, s většinou prvků reaguje ochotně a často přitom uvolňuje energii, což je podstatou hoření a dalších oxidačních dějů. Sám není palivem, ale spalování výrazně podporuje a v technické praxi slouží jako silné oxidační činidlo například v metalurgii. Kromě O2 existuje i ozon O3 vznikající působením UV záření nebo elektrických výbojů a kapalná forma má slabě modrou barvu a je paramagnetická.
V biologii jde o klíčový biogenní prvek přítomný v celé řadě přírodních látek. Pro většinu živočichů je nezbytný pro aerobní metabolismus, protože v mitochondriích funguje jako konečný akceptor elektronů a umožňuje účinnou tvorbu energie ve formě ATP. Dodávku do tkání zajišťuje souhra ventilace plic, transportu krví a krevního oběhu, přičemž hlavním přenašečem je hemoglobin. Organismus nemá použitelné zásoby, a proto při výpadku přísunu rychle vzniká hypoxie, nejcitlivější je mozek a další nervová tkáň. Kosterní svaly mohou krátce pracovat i při omezeném přívodu díky anaerobním pochodům s tvorbou laktátu, ale energetický zisk je nízký. V urgentní medicíně je podání O2 často zásadní součástí péče, zároveň může být v některých situacích nutné dávkování pečlivě řídit.
Etymologie a historie: označení oxygenium je uměle vytvořené jméno odvozené z řec. oxys ve smyslu ostrý nebo kyselý a gennao tedy rodit či tvořit, protože se dříve předpokládalo, že tento prvek je podstatou vzniku kyselin. Vědecky byl rozpoznán v 18. století při studiu plynů, nezávisle na sobě jej popisovali mimo jiné Scheele a Priestley a jeho význam i zařazení mezi prvky se ustálily s rozvojem moderní chemie.