Vícehlasá skladba převážně vokální hudby, která se od vrcholného středověku až do baroka vyvíjela v mnoha podobách a uplatňovala se v liturgii i při slavnostních příležitostech mimo bohoslužbu. Pojmenování se obvykle spojuje se starofrancouzským mot, tedy slovo, protože první příklady vznikaly ve Francii doplněním textu k horním hlasům klauzulí. Rané kusy mívají více textů současně, nad spodním tenorem často odvozeným z upravené chorální melodie znějí další hlasy s odlišnými slovy, vedle latiny i francouzština, přičemž tenor mohl být beze slov a přenechán nástrojům. V období ars nova se prosadila izorytmie, hlavně v tenoru, a žánr se postupně změnil z kratších útvarů na rozsáhlejší a technicky náročné kompozice spojené i s reprezentací, jak to ukazuje tvorba Philippe de Vitry. Ve střední Evropě se zároveň udržoval jednodušší, rytmicky sjednocený typ latinských skladeb. Renesanční podoba zpravidla pracovala s jediným latinským textem, rozvíjela imitaci, kladla větší důraz na srozumitelnost a výraz slova a často směřovala k čistě sborovému provedení, typicky u Palestriny. V pozdní renesanci se rozšířila vícesborová technika a s přechodem k baroku se zvyšoval podíl nástrojů, koncertantní kontrast, fugové zpracování i sólové úseky. V protestantském prostředí se navíc začaly častěji zhudebňovat texty v národních jazycích. Od klasicismu se toto označení někdy užívá i pro kratší chrámové sborové skladby.