Patologický novotvar tvořený shlukem buněk, které získaly schopnost množit se mimo běžnou kontrolu organismu a do jisté míry růst nezávisle na potřebách tkáně. Nezhoubné formy bývají spíše ohraničené, obvykle zůstávají v místě vzniku a nevytvářejí vzdálená ložiska, přesto mohou působit závažné potíže tlakem na okolní struktury, zvlášť v uzavřených prostorách, jako je lebka. Zhoubné formy naopak prorůstají do okolí, ničí sousední tkáně, mohou se šířit krví nebo mízou a zakládat metastázy, často se projevují i celkově, například únavou, úbytkem hmotnosti nebo paraneoplastickými projevy. U některých původně nezhoubných lézí může časem dojít k přechodu do agresivnějšího typu, což se označuje jako malignizace. Novotvary mohou vzniknout v kterékoli tkáni, častěji tam, kde se buňky běžně intenzivně obnovují nebo jsou dlouhodobě stimulovány, například hormony či chronickým zánětem. V názvosloví se často objevuje koncovka -om a pojmenování se odvozuje od tkáně původu. Zhoubné léze vycházející z epitelu se nazývají karcinomy, u žlázového epitelu se používá termín adenom pro nezhoubný a adenokarcinom pro zhoubný typ, zatímco z podpůrných, svalových nebo cévních tkání se odvozují sarkomy. Vznik bývá spojen s hromaděním genetických změn ovlivňujících buněčný cyklus, opravy DNA a zánik buněk, roli mohou mít kancerogeny, aktivace onkogenů i porucha antionkogenů, typicky jde o klonální proliferaci. Ložisko vzniklé v místě původu se označuje jako primární, projevy v jiném orgánu jako sekundární. K určení typu a původu je klíčové histologické vyšetření, často z biopsie, přičemž zhoubné léze mívají nižší diferenciaci a mikroskopicky připomínají nezralejší tkáň. Léčba se opírá o chirurgické odstranění, u zhoubných forem také o radioterapii a systémovou terapii, například cytostatika, cílenou léčbu nebo imunoterapii. Lat. tumor, řec. onkos, neoplasma.