V psychologické diagnostice a výzkumu jde o to, nakolik je použitá metoda nastavena tak, aby výsledek co nejméně závisel na konkrétním vyšetřujícím. Čím více je postup předem pevně daný, s jednotnými instrukcemi, jasnými kritérii a jednoznačným způsobem vyhodnocení, tím menší je prostor pro nechtěné zkreslení, které může vzniknout třeba vlivem očekávání, selektivního zapisování nebo rozdílného stylu vedení rozhovoru. Součástí je i požadavek, aby vyšetřovaná osoba měla jen omezenou možnost výsledek účelově ovlivňovat nebo se stylizovat do žádoucí role. V praxi objektivnost podporuje standardizace, výcvik hodnotitelů, používání škál s popsanými úrovněmi, případně slepé nebo automatizované zpracování, takže různí odborníci při stejných podmínkách docházejí k velmi podobným závěrům.
Z hlediska obecnější metodologie a filozofie vědy je to ideál poznávání duševních jevů, při němž se poznatek opírá o kontrolovatelné postupy a je co nejvíce odstíněn od osobních postojů a interpretací pozorovatele. Důraz se klade na transparentnost, možnost nezávislé kontroly a opakovatelnost zjištění, například pomocí replikací a práce s více zdroji dat. Zároveň se připouští, že v psychologii často zkoumáme vnitřní stavy nepřímo a samotné měření může chování i sebepopis měnit, takže úplná objektivnost podobná některým přírodním a technickým oborům zůstává spíše nedosažitelným cílem než běžnou realitou.