Psychologický pojem označující schopnost rodiče nahlížet na dítě i na sebe jako na bytosti s vlastními myšlenkami, emocemi, potřebami a záměry, tedy vykládat dětské chování jako projev vnitřních stavů a pružně na ně reagovat. Výchovně je tato dovednost spojována s podporou bezpečné vazby a lepší regulací emocí u dítěte.