V kontextu teorie vazby jde o ranou, stabilní a důvěryplnou citovou vazbu mezi malým dítětem a jeho hlavní pečující osobou, nejčastěji rodičem. Vzniká tehdy, když je dospělý pro dítě předvídatelně dostupný, citlivě reaguje na jeho potřeby a pomáhá mu zklidnit se. Takové pouto dává dítěti pocit jistoty a bezpečnou základnu, z níž může samostatněji objevovat svět, lépe zvládat zátěž a učit se regulovat emoce. Postupně se z něj formují vnitřní očekávání o vztazích, která mohou ovlivňovat důvěru, sociální komunikaci i partnerské a přátelské vztahy v dalších etapách vývoje.