Jde o stav, kdy člověk sám není přímou obětí traumatické události, ale psychicky ho zasáhne to, že je svědkem nebo bezprostředně vnímá utrpení někoho, na kom mu záleží. Typicky se to může stát při situacích jako fyzické napadení nebo dlouhodobé zastrašování blízké osoby. Toto zprostředkované prožití cizího traumatu se pak může promítnout do vlastního prožívání a psychické pohody, například zvýšenou úzkostí, napětím, bezmocí, poruchami spánku nebo vtíravými představami. Ve srovnání s primární psychotraumatizací bývá obvykle méně intenzivní, přesto může mít klinicky významné dopady a někdy se objevuje i při opakovaném kontaktu s traumatickými příběhy v pomáhajících profesích.