V interpersonální teorii osobnosti (Sullivan) se tím rozumí vnitřně uspořádaný, pro každého člověka typický soubor naučených vzorců, podle nichž jedná v kontaktu s druhými a jak si současně automaticky „zajišťuje bezpečí“ prostřednictvím obranných strategií. Formuje se hlavně v raných vztahových zkušenostech, kdy si jedinec postupně osvojuje, co je sociálně přijatelné a co naopak vyvolává napětí či odmítání, a proto ovlivňuje i to, jak interpretuje situace a jak se prezentuje. Jeho funkcí je udržovat psychickou rovnováhu – pomáhat naplňovat důležité potřeby a zároveň tlumit, případně předcházet úzkosti.