Obecně jde o způsob uvažování a zkoumání, který bere jev jako uspořádaný celek a soustředí se na jeho stavbu, vnitřní členění a vztahy mezi jednotlivými prvky, tedy na to, jak je celek „poskládán“ a podle jakých pravidel funguje.
V jazykovědě a literární teorii je to směr a analytická metoda, která chápe jazyk či umělecký text jako propojený systém znaků, význam odvozuje z funkcí a vztahů mezi prvky a ne z izolovaných jednotek, v českém prostředí se často připomíná tradice Pražského lingvistického kroužku.
V architektuře označuje proud druhé poloviny 20. století, který pracoval s modulárními sestavami a čitelnými konstrukčními rámci, aby se stavby daly rozvíjet a přizpůsobovat, a kladl důraz na srozumitelné uspořádání prostoru pro uživatele.